Vítám vás v nové rubrice Ženy a jejich šperky, kterou jsem pro vás připravila. Prostřednictvím těchto článků můžete nahlédnout do duše šperkařky. Jejího myšlení, jejích pocitů - co cítí, když vezme do ruky kámen, jak si vybírá vazbu. Je to velká alchymie, velké vnitřní naladěni na kamínek a velká radost, když se dílo podaří a vznikne nádherný šperk.
Dneska jsem se rozhodla použít kamínek z deštného pralesa, ale tentokrát ne na náhrdelník, ale na náramek. Žena, na kterou jsem myslela, pracuje rukama a potřebuje trpělivost a schopnost proměnit vizi ve skutečnost.
Elena tráví většinu dní ve svém ateliéru, velkém světlém prostoru plném nářadí, kamenného prachu a vůně dřeva. Na jedné stěně stojí regály s modely soch a skicami, zatímco ve středu místnosti dominuje rozpracované dílo – barokní socha určená do zámeckého parku. Pracuje na ní už několik týdnů, pečlivě tesá detaily drapérie a jemné rysy tváře. Sochařství je pro ni proces přeměny surového materiálu v umělecké dílo, stejně jako ryolit symbolizuje osobní a tvůrčí transformaci. Právě proto nosí na zápěstí náramek s ryolitem – připomíná jí, že každá změna vyžaduje čas a trpělivost. Dnes se soustředí na poslední detaily a cítí v rukou únavu, ale také uspokojení z pokroku. Odstoupí od sochy a prohlédne si ji z dálky, přemýšlí o konečných úpravách. Sluneční světlo dopadá na povrch kamene a odhaluje jeho jemné struktury, které jí dodávají inspiraci. Vezme do ruky dláto a ještě několikrát přejede po křivkách sochy, než spokojeně pokývá hlavou. Uklidí nástroje, smete prach a na chvíli se posadí k pracovnímu stolu se skicákem. Myšlenkami už je u dalšího projektu, ale dnes si dovolí chvilku odpočinku. Pohladí prsty svůj ryolitový náramek a připomene si, že i ona sama se neustále vyvíjí. Zavře oči a vnímá ticho ateliéru, který je pro ni druhým domovem.
Tento šperk můžete zakoupit zde: zde.
